Stavební vývoj budovy sýpky je jednoduchý a přehledný – jedná se o klasicistní novostavbu z druhého desetiletí 19. století. Objekt má velmi racionální klasicistní dispoziční řešení. Sýpka byla řešena jako čtyřpodlažní (dvoupatrová) monofunkční budova. 

Exteriéry byly řešeny velmi střídmě, avšak monumentálně. Obě delší průčelí byla členěna ve vysokém řádu (přes všechna zděná podlaží) lizénami, propojenými nahoře pásem podřímsí a bohatě profilovanou hlavní římsou. Nároží byla zaoblená a odsazená, což je typický prvek barokní i klasicistní hospodářské architektury. Obě delší průčelí byla celkem sedmiosá, kratší dvouosá. Všechna podlaží se otvírala typickými sýpkovými obdélníkovými okénky s jednoduchým kamenným ostěním a vloženou provlékanou mříží, na vnitřní straně doplněnými mladšími okenicemi. Některá okna byla v průběhu pozdějších přestaveb zazděna.

V přízemí a patře byly interiéry zaklenuty soustavou pro klasicismus typických plackových kleneb na masívní hranolové pilíře (2 x 7 klenebních polí). Samo zaklenutí je ale v prostředí sýpky unikátní. Druhé patro má trámový strop se středním průvlakem. Budova byla zastřešena valbovou střechou. Sýpka má v podstatě ještě vrcholně barokní krov typu ležaté stolice, který ovšem zejména na hospodářských stavbách přežívá ještě do první třetiny 19. století, než je nahrazen pokročilejšími konstrukcemi se stojatými stolicemi, nebo vaznicovými soustavami. Nezvykle velkoryse bylo řešeno schodiště, situované v příčné ose stavby ve vazbě na hlavní, dnes zazděný vchod.

Budova sýpky po architektonické stránce vyniká mnoha zajímavými prvky. Z dispozičního hlediska je stavba unikátní především existencí kleneb ve dvou podlažích nad sebou. Toto řešení u nás nemá známé srovnatelné analogie. Na některých sýpkách se objevuje zaklenuté přízemí, ovšem nikdy ne patro. Sama existence klenutí i v přízemí je poměrně neobvyklá a týká se zpravidla sýpek, které měly kromě uskladnění obilí i jinou funkci. Bělohradská sýpka tak zůstává zatím jediným známým zástupcem tohoto dispozičního řešení u nás. V každém případě se jedná o stavební řešení mimořádně efektní a působivé. 

Další stavební vývoj sýpky nebyl významný a prakticky se nedotkl její dispozice, ani vnější podoby stavby. V roce 1893 byl realizován výtah. Do dnešní doby se po něm dochoval průraz v jedné klenbě v přízemí. Lze předpokládat, že až během pokročilého 19. století došlo k proražení západního vstupního portálu. Další stavební úpravy byly nevýrazné, stavba tak po řadu let ve druhé polovině 20. století a na počátku 21. století chátrala. V závěru 80. let 20. století se připravovala studie rekonstrukce objektu pro kulturní dům, která počítala s přístavbou komunikačního válce na východní straně a rozsáhlými adaptacemi interiérů nižších podlaží. Tato rekonstrukce nebyla realizována. Díky tomu se zachoval v prakticky nedotčené klasicistní, i když značně zchátralé podobě.